Michel Odent se narodil v roce 1930, původně pracoval jako chirurg a pouze sporadicky pomáhal s chirurgickým řešením operačních porodů (porodnické kleště a císařský řez). Během vojenské služby v Africe (Alžír a Guinea) měl možnost pozorovat rozdíl mezi snahou afrických žen rodit vestoje nebo vsedě a pokyny evropských lékařů a porodních asistentek, aby porod probíhal vleže na zádech. Jako chirurg začal později pracovat i v malé městské nemocnici v Pithiviers, nedaleko Paříže. Teprve v této nemocnici se začal hlouběji věnovat porodnictví. Byl inspirován Fredericem Leboyerem a stejně jako on hledal alternativy ve vedení porodu. Avšak na rozdíl od Leboyera (upřednostnění role dítěte) přisuzoval ženě aktivnější roli. V 80. letech vydává M. Odent své zkušenosti v knize Birth reborn. V úvodu upozorňuje na revoluční převrat v porodnictví, který podle něho představuje souborná práce zveřejněná v Lancetu (12. prosince 1987), která nepotvrdila pozitivní perinatologické výsledky, je-li plod během porodu kardiotokograficky sledován. Podle Odenta je CTG sledování nebezpečné, protože vede ke zvýšené četnosti operačních porodů.

S odkazem na snahu savců o izolaci během porodu kriticky hodnotí i přítomnost otce u porodu. Chová-li se otec pouze jako pozorovatel, pak prý může normální porod ztížit. Varuje před upovídanými muži (projevující slovem vlastní úzkost, kterou přenášejí na své okolí) a dále před muži s nadměrně protektivním až vlastnickým chováním, kteří rodičku chtějí držet, masírovat nebo se s ní stále pouze mazlit. Žena potřebuje během porodu klid a ne stimulaci. Na druhé straně je porod podle Odenta intimní, dokonce sexuální prožitek. Rodičky se mají chovat instinktivně, mají se nechat porodem zcela unést a zapomenout samy na sebe. Tím se odlišuje od Lamaze, který naopak již v předporodní přípravě nabádal těhotné k sebekontrole počínaje dýcháním, přes myšlení až k vyjadřování emocí. Porodní sál by měl být co nejmenší (pocit soukromí a intimity), mělo by být zachováno přítmí a klid. Matka by měla mít možnost chovat se svobodně, včetně uvolnění formou hluku (křik, pláč, naříkání). Přítomné porodní asistentky mají ženu nechat rodit v jakékoli poloze. Namísto příkazů (“tlačte – netlačte…”) mají klidně rodičku nabádat “nic v sobě nezadržujte, plačte, křičte, dělejte co chcete…”. Jediným úkolem spoluúčastníka porodu je zachytit dítě, aby nespadlo na zem. Na rozdíl od Leboyera upřednostňuje větší spojení dítěte s matkou i po porodu.

M. Odent se snaží řadu svých hypotéz podložit důkazy z hlediska fyziologických změn těhotné, které jsou zejména endokrinní povahy. Avšak například se zcela mýlí, když popisuje: “… Povšimli jsme si, že se po porodu zvýší hladina endorfinů jak v krvi matky, tak i v krvi novorozence.” Tím se má podle autora vytvářet vzájemná závislost mezi matkou a dítětem. Ve skutečnosti se však hladina mateřského b-endorfinu po porodu snižuje (viz kap. Endogenní opioidy a modulace porodní bolesti).

Zcela osobitý názor má Odent na ultrazvukové vyšetření. Sugestivně popisuje, že několik generací těhotných a jejich dětí bylo během posledních desetiletí “převálcováno” ultrazvukovými vlnami. Ultrazvukové vyšetření má podle něho nepříznivý vliv na vztah matky a plodu. Ženám s počínajícími děložními kontrakcemi u hrozícího předčasného porodu doporučuje teplou lázeň.

Svoji oblibu v používání vody, zejména v I. době porodní, odůvodňuje Odent tím, že ve vodě je porod snazší, pohodlnější, méně bolestivý a plynulejší. Na rozdíl od většiny porodníků nepotřebuje vaginálně vyšetřovat, protože pozná progresi porodního nálezu podle chování ženy.

M. Odent se nezabývá porodnickou problematikou komplexně. Na jedné straně zlehčuje závěry klinických studií (“…ti, co rozumějí jedině číslům a mluví k nim jedině cifry na papíře…”), na druhé straně povyšuje literární prameny, které potvrzují jeho vlastní argumenty. Nadmíru se věnuje subjektivním prožitkům ženy a téměř nevěnuje pozornost intrauterinnímu stavu plodu. Předpokládá, že klidné prostředí okolo rodičky je zárukou dobrého intrauterinního zdraví plodu. Místo elektronického monitorování plodu nabádá k používání stetoskopu nebo nanejvýše Doptonu, který je prý na rozdíl od běžného kardiotokografického přístroje bez negativního vlivu na plod. V Odentově literární práci zcela chybí hodnocení postnatálního stavu novorozenců. O epidurální analgezii se vyjadřuje slangově (“epidural”), a navíc byl výraz ještě chybně přeložen do češtiny jako epidurální anestezie. Kritizuje tuto metodu, a přitom používá argumenty poplatné době 70. let (hypotenze, porucha motoriky, připoutání na lůžko a špatná spolupráce rodičky ve II. době porodní). Jako analgezii spíše doporučuje podat v malém množství punč nebo šampaňské. Odent zdůrazňuje u svého alternativního přístupu snížený počet porodnických operací, ale údaje nejsou zcela přesvědčivé – 6,6 % císařských řezů, 5,2 % s použitím vakuumextraktoru, 0,9 % manuálního vybavení placenty, ošetření porodních poranění neudává).

Kniha Birth reborn se stala ihned po svém vydání téměř kultovním dílem pro někdy až nesoudné zastánce alternativních způsobů porodu. V českém jazyce byla Odentova práce vydána v roce 1995, když překlad byl proveden nešťastným způsobem.