Porodnictví je v současné době pojímáno jako medicínský obor poskytující kvalifikovanou pomoc a péči ve významné fázi života individuální ženy (početí, těhotenství, porod), dotýkající se života rodiny těhotné ženy (otec, manžel, rodiče ženy) a z hlediska celospolečenského, významně ovlivňující individuální rodiny i budoucí generace jako celek. V absolutní většině případů se nejedná o poskytování zdravotní péče v době nemoci, ale o zdravotní péči ve zvláštních případech. Proto tuto péči základní zdravotnický zákon upravil zvláštním ustanovením a v souladu s medicínskou naukou ji zařadil mezi ostatní léčebnou péči.

Výchozí úvahy a přístupy k právní odpovědnosti v porodnictví by se neměly lišit od ostatních medicínských oborů. Přesto tomu tak není, neboť se jedná o obor, který je společensky velmi citlivý, je denně hodnocen jednotlivci, skupinami osob, státními i nestátními institucemi. V jeho hodnocení zejména individuálními osobami se však i přes prováděnou zdravotní výchovu výrazně projevují některé nesprávné, zjednodušené přístupy.

Především ze správného poznatku, že těhotenství a porod je fyziologický děj, je vyvozováno, že v těhotenství a při vlastním porodu se zásadně jedná o bezrizikový, resp. minimálně rizikový, i když pro ženu bolestivý děj.

Právě uvedená skutečnost, obava z porodních bolestí, vede ženy k prosazování porodu císařským řezem, což má nejen medicínské, ale i právně odpovědnostní aspekty, zejména není-li provedení císařského řezu medicínsky zdůvodnitelné. Proto v případě, kdy se u ženy jedná o závažnou obavu z bolesti, se jeví i právně výhodnější využít metodu porodnické analgezie a anestezie, pokud o ni rodička požádá.

V této souvislosti je třeba poukázat na obecný předpoklad, že těhotenství musí skončit porodem a že vlastní průběh porodu musí dopadnout dobře, tj. tak, že se narodí zdravé, chytré a krásné dítě. Jakákoli odchylka od předpokládaného dobrého výsledku je pak důvodem pro hledání viny především u zdravotníků. Proto porodnictví patří k oborům s největší incidencí trestních oznámení a stížností na údajné postupy non lege artis.

Při sledování vývoje právní odpovědnosti za porodnické výkony během uplynulých 30 a zejména posledních 5 let vyplývá, že převážná většina sporů se týká občanskoprávní (hmotné) zodpovědnosti.

Případy trestní zodpovědnosti za ublížení na zdraví (až s následkem úmrtí) jsou ojedinělé a spíše výjimečné. Trestní zodpovědností se rozumějí takové možnosti osobního postihu pachatele, kdy je případ vyšetřený policií podán jako žaloba státním zástupcem a soud za něj uloží přiměřený trest.

Jako vzor slouží situace roku 1995, kdy počet případů trestní odpovědnosti zřetelně stoupl, ale i tak jde o případy ojedinělé, z hlediska statistiky zanedbatelné. Skutečností je, že k soudnímu rozhodnutí o vině došlo ve valné většině pro flagrantní porušení základních pracovních povinností, tedy z důvodů ve svém principu odstranitelných.

Jako příklady základních pochybení se nejvíce vyskytují:

• nevhodné ordinace konziliářů bez respektu k fetoplacentární jednotce,
• chabá ultrazvuková diagnostika,
• užívání léků jiné adjustace, nežádoucí účinky léků (bupivakain a kardiotoxicita),
• zařízení není vybaveno pro zvládnutí komplikací, a přesto nezajistí v takových případech včasný transport rodičky na vyšší pracoviště,
• opuštění pracoviště,
• odmítnutí osobní péče v noci,
• nedostatečná kontrola porodu,
• nedostatek vhodných krevních derivátů,
• nesprávné informace sester a asistentek,
• nevhodné chování personálu, zejména sester, porodních asistentek a sanitářů,
• opožděný transport po nemocnici (sanitáři).

Při základním medicínském rozhodování v kritických okamžicích, které by mohlo vést k vyvození trestní odpovědnosti, je nutné se řídit základním právním principem, že ochrana života a zdraví matky je vždy řazena výše než ochrana plodu. Risk – benefit (riziko v poměru k přínosu) se tudíž posuzuje pro oba, ale s různou validitou (např. indikace operačního porodu). Odmítání konkrétní operace v zájmu těhotenství a plodu lze tedy zásadně připustit, ale jen na základě pečlivě zformulovaného reverzu.

Poněkud větší vzestup, nikoli však podle různých odborných předpokladů, byl u nárůstu občanskoprávní, tedy majetkové odpovědnosti. Zde současnou situaci výraznou měrou ovlivnil fakt, že v porodnictví je poskytována péče ve větších zdravotnických zařízeních, která nesou za své zdravotnické i ostatní zaměstnance majetkovou odpovědnost.

Každý úkon vedoucí k tlumení či eliminaci bolesti (nejen během porodu) je nutno považovat za léčebný výkon, který může být proveden pouze v souladu se současným stavem vědeckých znalostí. Pokud v jeho důsledku vznikne škoda (např. poškození zdraví), jedná se o objektivní a nevyvratitelnou odpovědnost zdravotnického zařízení. Je výhodné proti tomu uzavřít odpovědnostní pojištění.

K takovému postupu je nutné poznamenat, že zatím takové pojištění lze získat u více komerčních pojišťoven. Nejlepší však není vždy to, které je nejlevnější, ale to, které kryje škody v plném rozsahu a kde je možná součinnost s příslušnými pracovníky pojišťovny. Všechny pojišťovny však mají krátkou lhůtu (cca 14denní) k oznámení vzniklé škody, tzv. pojistné události. Škoda však nenastane dnem, kdy k poškození zdraví došlo, ale až dnem, kdy byla její náhrada uplatněna u zdravotnického zařízení.

Vysoká odpovědnost zdravotnického zařízení je vyvážena nutností prokázat, že poškození zdraví bylo v příčinné souvislosti s poskytnutou analgezií nebo anestezií a že právě uvedené postupy byly jedinou nepochybnou příčinou vzniklé škody.

Pokud by škoda nebyla způsobena přístrojem nebo např. použitou jehlou, a přesto by došlo k poškození zdraví, bylo by na zdravotnickém zařízení, aby prokázalo, že škoda vznikla z objektivních příčin nebo že se škodě nedalo zabránit.

Při úvahách o dalším vývoji tohoto druhu právní odpovědnosti zřejmě dojde k postupnému, nikoli však dramatickému zvyšování případů požadavků na finanční odškodnění vzniklých škod. Při tom je počítáno i s určitou finanční účastí rodiček a z tohoto důvodu jsou snahy dosáhnout toho, aby to, co bylo vyplaceno na příplatku, bylo vráceno ve formě náhrady škody.

Protože se jedná o citlivou problematiku, je nezbytně nutné trvat na tom, aby se o kvalitě postupu vyjadřoval příslušný lékař sám, nebo přednosta či primář. Jakékoli hodnocení postupu před příbuznými ženy, která utrpěla škodu, nebo před příbuznými zemřelé rodičky vede jen ke zbytečným komplikacím, zvláště v současné době, kdy každý takový případ se stává předmětem mediální kampaně. Proto je důležité nečinit žádná prohlášení, která by mohla mít nějakou relevanci, aniž by byla konzultována s právníkem.

Jistě není bez zajímavosti, že více trestných činů spáchali lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci nikoli s ohledem na poskytovanou péči, ale i v souvislosti s odškodněním za ztracené předměty rodiček.

Administrativní odpovědnost, tj. odpovědnost za porušení předpisů v oblasti státní správy, v minulosti byla a v současné době stále je – s výjimkou případů rozhodnutí orgánů hygienické služby – téměř nulová. U orgánů hygienické služby pak přichází v úvahu vyvození odpovědnosti za nedostatečné čelení nozokomiálním nákazám.

Vzhledem k volnému pohybu obyvatel se poněkud zvýšil počet konfliktů, nikoli však odpovědností podle mezinárodního práva (pitvy u novorozenců z arabského světa, účast při porodu ap.).

Mezi klasické formy odpovědnosti současný vývoj přinesl i nové formy odpovědnosti:

• Na prvém místě je to odpovědnost zdravotnického zařízení vůči zdravotnickým pojišťovnám za nesprávně vyplněné výkony a jejich předložení k proplacení, účtování neprovedených výkonů, nesprávné účtování tzv. TISS bodů, překročení hranice výkonů. Sankce v tomto případě je neproplacení výkonů, event. vypovězení smlouvy. Odpovědnost ovšem mají i zdravotní pojišťovny vůči zdravotnickým zařízením za nevčasné proplacení provedených výkonů. Sankce v tomto případě jsou tzv. smluvní pokuty, jsou-li ve smlouvách výslovně upraveny.
• Druhou výraznou formou nové odpovědnosti je odpovědnost členů České lékařské komory zejména za porušení pravidel stanovených v etickém kodexu. Sankce může být velmi přísná, pokud by bylo rozhodnuto o vyloučení z komory, což ve svých důsledcích znamená ukončení výkonné lékařské praxe (tento trest lze přirovnat k trestu zákazu výkonu povolání). Proces, ve kterém by mohl být tento trest uložen, je tak složitý, že byl doveden do konce jen u zcela ojedinělých případů.